Škola v přírodě Střelské Hoštice 2.B

////Škola v přírodě Střelské Hoštice 2.B
Škola v přírodě Střelské Hoštice 2.B 2017-09-02T15:29:24+00:00

Termín: 27.5. – 3.6. 2016

Adresa: Stálá škola v přírodě

Střelské Hoštice 100

387 15 Střelské Hoštice

http://www.ddmpraha.cz/ubytovani/strelske-hostice

Mezigalaktický zpravodaj o dění na území střelskohoštickém:)

Bezpečně jsme dorazili do úžasného areálu stálé školy v přírodě ve Střelských Hošticích a jen jsme nastěhovali kufry, kufříky i almary do pokojů, uháněli jsme na oběd. Po odpoledním vybalení jsme vyrazili zmapovat a prozkoumat areál, se všemi jeho možnostmi, naházeli spoustu žabek do Otavy, vyzkoušeli kuželník, pohoupali se na houpačkách a prověřili všechny prolézačky. Po svačině jsme se pak vrhli do sportování – házeli granátem, hráli líný tenis, pétanque, fotbal, přetahovali se o lano a další. Vzhledem ke krásnému počasí, které se má bohužel brzy zhoršit, vyrazili jsme ven ještě i po večeři a čekaly nás hned dvě z etap vesmírné soutěže. Před spaním jsme barevnými signály vyslali světelnou pozvánku všem vesmírným dobrodruhům: Přileťte do Hoštic, je tu super! A pak honem spát, abychom se ráno dověděli, zda někdo na pozvání zareaguje.

Ráno vypadalo běžně, ale již během rozcvičky se z nebe na naše hlavy začali snášet první z mezigalaktických návštěvníků, kteří zachytili naši zprávu. Další budou doufejme následovat, abychom si vydělali co nejvíce Hvězdných prachů.
Dopoledne jsme se chvíli věnovali vzdělávání a rozvoji manuální zručnosti a najednou byl čas oběda (houskový knedlík, hamburská omáčka s vepřovým masem). Již během něho se na nás nebe zamračilo a neblahá předpověď se začala naplňovat. Snad se vyčasí, než nám oběd slehne.
Deštíček se do konce poledňáku změnil na jemný májový a protože nejsme z cukru, oblékli jsme nepromokavé bundy, nasadili kšiltovky a vyrazili tančit mezi kapky;) Jen jsme vyšplhali svahem na louky nad areálem, octli jsme se ve světě nečekaných objevů – spatřili jsme slepýše, hraboše, pronásledovali ještěrku a pozorovali nad lesem kroužícího motáka. Poznávali jsme naživo květiny z našich učebnic. Déšť mezitím zcela ustal a tak došlo i na dobrodružný průzkum neznámé cesty podél potoka.
Po návratu nás čekal další úkol vesmírné soutěže – průlet hvězdnou bránou. A po ní večeře (zapečené těstoviny) a nedočkavě očekávaná maškarní diskotéka, při které se ukázalo, jak pestré formy života ten náš široširý vesmír ukrývá;)

Nedělní ráno se zahalilo do mlžného pláště. Naštěstí jsme cestu do Hoštic prozkoumali již včera a tak jsme po snídani vyrazili bez váhání severním směrem s cílem navštívit Muzeum řeky Otavy a voroplavby.
První vor jsme spatřili ještě před vstupem do muzea v místním kempu, takže jsme si mohli prohlédnout v reálné velikosti to, co jsme pak pozorovali v muzeu v podobě věrných modelů. Dověděli jsme se, že vorařům se správně říkali plavci a že to museli být pořádně silní a odvážní chlapi, kapitán plavců že se nazýval vrátný, což nás pobavilo, stejně jako to, že třetí vor v pořadí, který měl v sobě zabudovanou brzdu, se nazýval šrekový. A dověděli jsme se, že dříví odsud se plavilo až k nám do Prahy. Kromě toho jsme v muzeu viděli i staré nástroje různých řemesel a utratili jsme první (někteří i poslední;) penízky za suvenýry a pohledy.
Notně nám vytrávilo, ale oběd nás naštěstí čekal hned po návratu (Hoštická roštěná, šťouchané brambory, zelenina). Teď jej pěkně v klidu trávíme a nabíráme síly, protože za chvíli se i my vydáme splouvat řeku.
Sluníčko, jako by tušilo, že si chceme užít letní vodácké atmosféry – vykouklo zpoza mraků a tak nám nevadila sem tam vodní sprška z pádlového placáku nebo nepřátelské lodi. I váhavci nakonec sebrali odvahu a všichni se postupně vystřídali v pádlování. Všichni také bezpečně přistáli zpět na pravém břehu Otavy a s chutí se vrhli na svačinu. Zbytek odpoledne jsme si užívali her na hřišti, trénovali rovnováhu, a při další vesmírné soutěži ověřili, jak obtížné je přistání s létajícím talířem.
Po večeři (rizoto) jsme vám napsali první psaní, smyli špínu dne a zamířili do říše snů.

Pondělní dopoledne patřilo vzdělávání, ale před obědem jsme ještě vyběhli provětrat mozkové závity a někteří si poprvé vyzkoušeli hrát ping-pong. Po obědě a poledním klidu jsme se namazali (tedy opalovacím krémem!), protože se navzdory předpovědi nádherně vyčasilo a tak jsme si troufli na delší vycházku (asi 7 km) k Žižkovu mostu pod kněží horou. Sluníčko hřálo až letně a tak jsme se cestou osvěžili zmrzkou. Příjemná cesta mimo silnice, vinoucí se loukami podél řeky Otavy, skýtala mnoho příležitostí k pozorování květin i zvířat (potkali jsme kohouty, kuřátka, srnky, kozu, zahlédli slepýše a dalekohledem pozorovali kroužící káni. Na večeři jsme dorazili notně uondáni, ale o to více nám chutnal místní buřtguláš. Po něm z nás únava rychle opadla a my našli ještě dost sil posbírat pár stříbrných meteoritů, které během naší nepřítomnosti popadaly z nebe náhodou právě v našem pozemském sektoru. A před spaním nás čekalo ještě jedno překvapení – kino! (Promítání DVD na plátno ve velké aule;). U příběhu Velké šestky usnuli jen páni učitelé;) Jenže když se na konci filmu probudili, museli jsme jít spát zase my. Zítra nás totiž čeká celodenní výlet do Horažďovic.

 

Ráno nás společně s paní učitelkou probudil neblahý zvuk – dešťové kapky bušily do parapetů o sto šest. Vyndali jsme tedy z připravených batohů opalovací krémy, navlékli se do šusťáků a bund, nafasovali balíčky na cestu a vyrazili. Ale ne pěšky, nýbrž autobusem. Pan řidič byl dokonce tak hodný, že nás vyložil přímo před Horažďovickým zámkem, kde měl začínat náš program ukázkou starých řemesel, která jsme si následně mohli i vyzkoušet. Mezitím déšť trochu ustal a tak jsme si ve stanici přírodovědců, kam jsme zamířili hned ze zámku, mohli užít i venkovní prohlídku statku s různými druhy kachen, slepic, ovcí, jehňátek, poníků a mlsnou kozou s kůzlátky. Ve vnitřním teráriu jsme se pak i pěkně ohřáli a pomazlili se s nejrůznějšími želvičkami, hady, gekončíky, morčátky, pakobylkami a všemožnou jinou zvířenou. Jelikož se opět rozpršelo, vydali jsme se k všeobecné radosti zpět opět autobusem, namísto pěšího pochodu. Odpoledne jsme tedy strávili v suchu v podkrovní obří herně, do jejíchž střešních oken bubnovaly dešťové kapky a nezněly již vůbec tak neblaze, jako ráno. Před večeří dokonce opět vykouklo sluníčko a tak jsme se pustili ještě ven, nastartovali rakety a s vypětím veškerých psychických sil a s nervy napjatými jako provázky proletěli s našimi vesmírnými cestujícími nebezpečným pásmem asteroidů. Ještě i po večeři (čína s rýží) jsme si krátce vyběhli užít posledních slunečních paprsků na hřiště, pochutnali si na melounu a šupajdili do hajan, abychom se co nejrychleji dočkali našeho zítřejšího svátečního dne:)

Ráno nás probudilo sluníčko a tak jsme měli naději, že si užijeme pěkný den.
Po krátké škole jsme vystoupali ještě o patro výše do podkrovní herny, kam jsme se po včerejšku velice těšili. Někteří zdokonalovali své ping-pongové vlohy, jiní vymýšleli další odvážná využití žíněnek v kombinaci s terénními nerovnostmi místnosti. Kdosi prohlásil, že tím začala oslava dnešního dětského dne. A další zážitky byly teprve před námi. Před obědem jsme ještě zaskočili nachytat pár slunečních paprsků ven. Po obědě (guláš s knedlíkem) jsme se vydali do vesnice – na nákupy! Další báječný zážitek svátečního dne, mezi které lze připočíst ještě také zmrzlinový pohár. Po návratu jsme si užívali jednak prázdného hřiště (třeťáci odešli na celodenní výlet) a také si mohli vyzkoušet střelbu z luku. Na poslední půlhodinku před večeří se ale přihnal obří mrak a spustil se lijavec, který nás zahnal pod střechu. Měli jsme službu na prostírání k jídlu a tak jsme se alespoň dostali i první k okénku pro pečené kuře s bramborem – dnešní večeři.
Během odpočinku po ní jsme v duchu odháněli vytrvalý déšť, protože byl ohrožen zlatý hřeb našeho dnešního svátečního dne – večerní táborák.
Ale kolem osmé déšť skutečně ustal a tak jsme přeci vyrazili naštípat dříví a podpálit ohníček. Než jsme doopekli buřty, chleby, maršmelouny a přezpívali známé písně, setmělo se. A nastal ten nejlepší čas na vyslechnutí další kapitoly naší společné četby o bratrech Lví srdce. A právě jako naschvál;) to byla kapitola zatím nejstrašidelnější, o Katle, dračí příšeře, z jejíž jeskyně se bratři chystají vysvobodit přítele i přesto, že mají strach. I nás, kupodivu, čekala prověrka naší statečnosti a odhodlání. Ono jen vykročit do tmy a popojít kus po neosvětlené cestě, vyžaduje značnou dávku odvahy. Je mezi námi ale převážná většina statečných, kteří nad strachem zvítězili. Největší odměnou pak všem bylo zavrtání se do teplého, bezpečného pelíšku a ponořit se do říše snů.

Ve čtvrtek jsme si po náročné noci mohli maličko přispat. Někteří v tom ovšem pokračovali i během vyučování;) a tak jsme se raději vyběhli protáhnout na čerstvý vzduch. Čekala nás drobná soutěž ve schopnosti rychlého postřehu. Na oběd-špagety-jsme se tentokrát obzvláště těšili. Pěkně napapaní jsme si šli jako obvykle oddáchnout a odpoledne nás čekala poslední vesmírná soutěž – exkurze mléčnou dráhou s návštěvou zvláště vybraných planet, hvězd a souhvězdí. Posádka musela společně s turisty držet pěkně pospolu, aby někoho ve vesmírných dálkách neztratila a po návratu ještě vyplnit letový plán.
Před večeři jsme ještě naposledy okupovali zdejší báječné hřiště a pak už nastalo dlouho očekávané balení!
Po večeři (kuřecí plátek s hráškovou rýží) náš společný nesmírně vesmírný zájezd vyvrcholil oceněním prima, báječných a nejbáječnějších kosmických cestovních kanceláří a jejich delegátů, kteří mohli svou výplatu v podobě mezigalaktických směnek směnit za věcné ceny dle svého výběru.
A pak…už jen poslední noc a zítra ráno návrat na rodné planetky svých vlastních galaxií;)